Tři čínské písně

Žil v Liangu král kdys, vznešený a mocný,
palác jeho býval otevřen vždy hostům...,
u dvora pak velcí kvetli básníkové.

Minulo již tisíc roků, ba snad více,
jedna věž tam zbývá jenom v zříceninách,
jako stopa teskná dávné velikosti.

Ticho vládne kolem, rostliny tam bují,
smutku dech tam vstává, tisíc mil se šíří v dál.

Kterak prchá naše lehká lodice,
jsme již v zemi kouzelné, mlh bílých.
Putujem a odpočíváme prostřed ptactva a obláčků.
Zatím chvěný obraz horstev sleduje pohyby, jež činí naše loď.

Brzy echo odpovídá z hlubokých skalisek,
brzy zve nás údol poklidný svou tišinou.
Prosím, nechte v klidu vesla na chvíli,
abych potěšil se krajem líbezným,
jehož krásy dosud sotva zahlédl jsem.

Oh, dobrý deštíček, jenž vždy tak dobře ví,
kdy nám ho nejvíc třeba jest,
jenž zjara pomáhat vždy přichází,
by nový život zas se rozvíjel.

Noc sobě vyhledal,
by tiše přikrad se k nám z dálky s větrem příznivým
a ovlažil vše jemně tak a úzkostlivě.

Jak temný mrak visel včera nad stezičkou,
jež k mému domovu vine se,
jen ohně lodic bylo v temnu ještě zřít...,
na řece body zářící.

Dnes ráno svěží barvy svítí do daleka,
kloní se krásné květy,
rozseté v sadech císařských jak vyšívání.