Le Journal d'un disparu

Potkal sem mladou cigánku,
nesla se jako laň,
přes prsa černé lelíky
a oči bez dna zhlaň.
Pohledla po mně zhluboka,
pak vznesla sa přes peň,
a tak mi v hlavě ostala
přes celučký, celučký deň.

Ta černá cigánka
kolem sa posmětá.
Proč sa tady drží,
proč nejde do světa?
Byl bych snad veselší,
gdyby odjít chtěla;
šel bych sa pomodlit
hnedkaj do kostela.

Svatojanské mušky tančija po hrázi,
gdosi sa v podvečer podle ní prochází.
Nečekaj, nevyjdu, nedám já sa zlákat,
mosela by po téj má maměnka plakat.
Měsíček zachodí, už nic vidět není,
stojí gdosi stojí v našem záhumení.
Dvoje světélka zářija do noci.
Pane Bože, nedaj! Stoj mi ku pomoci!

Už mladé vlaštúvky ve hnízdě vrnoží,
ležal sem celú noc jako na trnoži.
Už sa aj svítání na nebi patrní,
ležal sem celú noc jako nahý v trní.

Těžko sa mi oře,
vyspal sem sa malo,
a gdyž sem odespal,
o ní sa mi zdálo!

Hajsi, vy siví volci,
bedlivo orajte,
nic vy sa k olšině
nic neohledajte!
Ode tvrdéj země
pluh mi odskakuje,
strakatej fěrtúšek
listím pobleskuje.
Gdo tam na mne čeká,
nech rači zkamení,
moja chorá hlava
v jednom je plameni.

Ztratil sem kolícek,
ztratil sem od nápravy,
postojte volečci, postojte,
nový to vyspraví.
Půjdu si pro něho
rovnú ja do seče.
Co komu súzeno,
tomu neuteče.

Nehled'te, volečci,
tesklivo k úvratím,
nebojte sa o mne,
šak sa vám neztratím!
Stojí černá Zefka
v olšině na kraju,
temné její oči
jiskrú ligotajú.
Nebojte sa o mne,
aj gdyž k ni přikročím,
dokážu zdorovat
uhrančlivým očím.

Alto:
 Vítaj, Janíčku,
 vítaj tady v lese!
 Jaksá št'astná trefa
 t'a sem cestú nese?
 Vítaj, Janíčku!
 Co tak tady stojíš,
 bez krve, bez hnutí,
 či snad sa mne bojíš?

Tenor:
 Nemám já sa věru,
 nemám sa koho bát,
 přišel sem si enom
 nákolníček ut'at!

Alto:
 Neřež můj Janíčku,
 neřež nákolníčku!
 Rači si poslechni
 cigánskú pěsničku!

Women's chorus:
 Ruky sepjala,
 smutno zpívala,
 truchlá pěsnička
 srdcem hýbala.

Alto:
 Bože dálný, nesmrtelný,
 proč's cigánu život dal?
 By bez cíle blúdil světem,
 štván byl jenom dál a dál?
 Rozmilý Janíčku,
 čuješ-li skřivánky?
 Přisedni si přeca podlevá cigánky! 

Women's chorus:
 Smutná pešnička srdcem hýbala.

Alto:
 Bože mocný! Milosrdný!
 Než v pustém světě zahynu,
 daj mi poznat, daj mi cítit!

Women's chorus:
 Smutná pěsnička srdcem hýbala.

Alto:
 Pořád tady enom jak solný slp stojíš,
 všecko mi připadá, že sa ty mne bojíš.
 Přisedni si blížej, ne tak zpovzdaleka,
 či t'a moja barva preca enom laká?
 Nejsu já tak černá jak sa ti uzdává,
 gde nemože slnce, jinší je postava!

Women's chorus:
 Košulku na prsoch
 krapečku shrnula,
 jemu sa všecka krev
 do hlavy vhrnula.

Tenor:
 Tahne vůňa k lesu z rozkvetlé pohanky.

Alto:
 Chceš-li Janku vidět, 
 jak spija cigánky?

Tenor:
 Halúzku zlomila, kámeň odhodila;
 Tož už mám ustlané, v smíchu prohodila.

Alto:
 Zem je mi za polštář, 
 nebem sa přikrývám,
 a rosú schladlé ruce
 v klíně si zahřívám.

Tenor:
 V jedné sukénce
 na zemi ležala
 a moja poctivost' 
 pláčem usedala.

Tmavá olšinka,
chladná studénka,
černá cigánka,
bílé kolénka:
nato štvero, co živ budu,
nikdy já už nezabudu.

— Tacet —

Slnéčko sa zdvihá,
stín sa krátí.
Oh! Čeho sem pozbyl,
gdo mi to navrátí?

Moji siví volci,
co na mne hledíte?
Esli vy to na mne,
esli vy povíte!
Nebudu já biča
na vás šanovat,
budete to potem,
budete banovat!
Nejhorší však bude,
vrát'a sa k polednu,
jak já jen maměnce
do očí pohlednu!

Co sem to udělal?
Jaká to vzpomněnka!
Gdyž bych já měl pravit
cigánce maměnka.
Cigánce maměnka,
cigánu tatíček,
rači bych si ut'al
od ruky malíček!
Vyletěl skřivánek,
vyletěl z ořeší,
moje truchlé srdce
nigdo nepotěší.

Co komu súzeno,
tomu neuteče.
Spěchám já včil často
na večer do seče.
Co tam chodím dělat?...
Sbírám tam jahody.
Lísteček odhrňa,
užiješ lahody.

Nedbám já včil o nic,
než aby večer byl,
abych si já s Zefkú
celú noc pobyl.
Povšeckým kohútom
hlavy bych zutínal,
to aby žádný z nich
svítání nevolal.
Gdyby chtěla noc
na věky trvati,
abych já na věky mohl milovati.

Letí straka letí,
křídlama chlopotá,
ztratila sa sestře
košulenka z plota.
Gdo jí ju ukradl,
aj, gdyby věděla,
věckrát by se mnú
řečňovat nechtěla.
Oh, Bože, rozbože,
jak sem sa proměnil,
jak jsem své myšlenky
ve svém srdci změnil.
Co sem sa modlíval,
už sa hlava zbyla,
jak gdyby sa pískem
zhlybeň zařútila!

Mám já panenku,
ale po kolenka
už sa jí zdvíhá
režná košulenka.

Můj drahý tatíčku,
jak vy sa mýlíte,
že sa já ožením,
kterú mi zvolíte.
Každý, kdo pochybil,
nech trpí za vinu;
svojemu osudu
rovněž nevyminu!

S Bohem, rodný kraju,
s Bohem, má dědino!
Navždy sa rozlúčit,
zbývá mi jedino.
S Bohem, můj sesřičko,
mých očí pomněnko!
Ruce Vám obtúlám,
žádám odpuštění,
už pro mne návratu
žádnou cestou není!
Chci všecko podniknút,
co osud poručí!
Zefka na mne čeká,
se synem v náručí!