Dvě Písně (Deux Chansons)

Květ vábných broskví chvěl se,
jak by  v zářném vánku motýl zavál růžným křídlem.
Voda s úsměvem zrcadlí mi štíhlý peň.
Kdy skonč trýzeň má?
S východním vánkem jde vlahá vůně rozkvétajících broskví z dáli mi vstříc.
Vnímám ji sláb a mdlý.
A těžce splývá verš s malátných retů.
Ach, kéž přijde noc a přijme moji trýzeň v svou vlídnou náruč,
toužně ždaný spánek.

Fleur du pêcher frémissait 
Comme une aile rose du papillon crée la brise.
Souriante l'eau qui reflête l'arbre fin.
Quand finiront mes peines ?
Le souffle d'Orient porte jusqu'à moi 
une odeur douce des péches en fleurs.
Epuissé je les sens.
Et levers maladif sort de mes lèvres.
Ô vienne la nuit et ouvre tes bras aimables à ma peine.
Le sommeil désiré.

Automne malade et adoré
Tu mourras quand l'ouragan soufflera dans les roseraies
Quand il aura neigé
Dans les vergers

Pauvre automne
Meurs en blancheur et en richesse
De neige et de fruits mûrs
Au fond du ciel
Des éperviers planent 
Sur les nixes nicettes aux cheveux verts et naines 
Qui n'ont jamais aimé

Aux lisiéres lointaines 
Les cerfs ont bramé

Et que j'aime ô saison que j'aime tes rumeurs 
Les fruits tombant sans qu'on les cueille
Le vent et la forêt qui pleurent 
Toutes leurs larmes en automne, feuille à feuille
Les feuilles 
Qu'on foule,
Un train
Qui roule
La vie
S'écoule

Podzime chorý, nejdražší, skončíš poů, 
až uragán začne vát ti zas do růží.
A až do sadů
tvých napadne sníh.

Podzime můj, 
bohat zmiráš a vločky bílé 
plodý tě zdobí.
Z hlubin 
nebských krahujci 
shlížejí na vodníky a rusalky rusé,
kterým je navždy bez lásky žít.

Z dáli říje hlas zvučí,
teskné troubení.

Jak jsem, podzime, rád, když mi tvé hlasy zní, 
ovoce když na zem padá
a vítr když v slzách podzimu
ze zahrad listí hnané oplakává.
Povadlou líci,
nádraží
spící,

žítí 
prchající.