Translation by Jaroslav Vrchlický (1853 - 1912)

Le lac
Language: French (Français) 
Available translation(s): GER
Ainsi, toujours poussés vers de nouveaux rivages,
Dans la nuit éternelle emportés sans retour,
Ne pourrons-nous jamais sur l'océan des âges
Jeter l'ancre un seul jour ?

Ô lac ! l'année à peine a fini sa carrière,
Et près des flots chéris qu'elle devait revoir,
Regarde ! je viens seul m'asseoir sur cette pierre
Où tu la vis s'asseoir !

Tu mugissais ainsi sous ces roches profondes,
Ainsi tu te brisais sur leurs flancs déchirés,
Ainsi le vent jetait l'écume de tes ondes
Sur ses pieds adorés.

Un soir, t'en souvient-il ? nous voguions en silence ;
On n'entendait au loin, sur l'onde et sous les cieux,
Que le bruit des rameurs qui frappaient en cadence
Tes flots harmonieux.

Tout à coup des accents inconnus à la terre
Du rivage charmé frappèrent les échos ;
Le flot fut attentif, et la voix qui m'est chère
Laissa tomber ces mots :

« Ô temps ! suspends ton vol, et vous, heures propices !
Suspendez votre cours :
Laissez-nous savourer les rapides délices
Des plus beaux de nos jours !

« Assez de malheureux ici-bas vous implorent,
Coulez, coulez pour eux ;
Prenez avec leurs jours les soins qui les dévorent ;
Oubliez les heureux.

« Mais je demande en vain quelques moments encore,
Le temps m'échappe et fuit ;
Je dis à cette nuit : Sois plus lente ; et l'aurore
Va dissiper la nuit.

« Aimons donc, aimons donc ! de l'heure fugitive,
Hâtons-nous, jouissons !
L'homme n'a point de port, le temps n'a point de rive ;
Il coule, et nous passons ! »

Temps jaloux, se peut-il que ces moments d'ivresse,
Où l'amour à longs flots nous verse le bonheur, 
S'envolent loin de nous de la même vitesse
Que les jours de malheur ?

Eh quoi ! n'en pourrons-nous fixer au moins la trace ?
Quoi ! passés pour jamais ! quoi ! tout entiers perdus !
Ce temps qui les donna, ce temps qui les efface,
Ne nous les rendra plus !

Éternité, néant, passé, sombres abîmes,
Que faites-vous des jours que vous engloutissez ?
Parlez : nous rendrez-vous ces extases sublimes
Que vous nous ravissez ?

Ô lac ! rochers muets ! grottes ! forêt obscure !
Vous, que le temps épargne ou qu'il peut rajeunir,
Gardez de cette nuit, gardez, belle nature,
Au moins le souvenir !

Qu'il soit dans ton repos, qu'il soit dans tes orages,
Beau lac, et dans l'aspect de tes riants coteaux,
Et dans ces noirs sapins, et dans ces rocs sauvages
Qui pendent sur tes eaux.

Qu'il soit dans le zéphyr qui frémit et qui passe,
Dans les bruits de tes bords par tes bords répétés,
Dans l'astre au front d'argent qui blanchit ta surface
De ses molles clartés.

Que le vent qui gémit, le roseau qui soupire,
Que les parfums légers de ton air embaumé,
Que tout ce qu'on entend, l'on voit ou l'on respire,
Tout dise : Ils ont aimé !

L. Niedermeyer sets stanzas 1-4, 13, 16
C. Saint-Saëns sets stanzas 1-4, 13, 16

See also Comme l'ombre sur le chemin by F. Aubin


Authorship

Musical settings (art songs, Lieder, mélodies, (etc.), choral pieces, and other vocal works set to this text), listed by composer (not necessarily exhaustive)

Available translations, adaptations or excerpts, and transliterations (if applicable):

  • CZE Czech (Čeština) (Jaroslav Vrchlický) , "Jezero", Prague, first published 1893
  • GER German (Deutsch) (Bertram Kottmann) , "Der See", copyright © 2015, (re)printed on this website with kind permission


Researcher for this text: Emily Ezust [Administrator]

Text added to the website between May 1995 and September 2003.
Last modified: 2017-10-11 12:39:24
Line count: 64
Word count: 493

Jezero
Language: Czech (Čeština)  after the French (Français) 
Ku novým břehům tak vždy hnáni v jednu stranu
a bez návratu vždy a dál strženi v proud,
ni na jediný den na věků oceanu
       což nemůžeme kotvu uvrhnout?

Ó krásné jezero! Rok neuběhl celý
a blíže proudů tvých, jež chtěla viděti,
sám sedám v myšlenkách na kámen obemšelý,
       kde zřelo tys ji seděti!

Ty stejně hučelo’s, o břeh, jenž skalin plný,
se stejně lámalo o bok jich strhaný
a k drahým nožkám jí jak nyní pěnu z vlny
       hnal příboj větrem šlehaný.

Kdys večer, zda—li víš, my v tichu pluli tady,
vše spalo pod nebem, vše spalo na vodách,
a pouze v souzvuku nad proudů tvojich spády
       ruch veslařů jak hudba táh’.

Tu náhle hlaholem, jenž cizí této zemi,
ten kouzelný břeh kol ve zpěvném echu zněl,
proud náhle ztišil se a hlas, jenž drahý je mi,
       ten tato smutná slova pěl:

»Ó čase, zdrž svůj let, vy lásky blahé chvíle
       ó zadržte svůj běh!
Ať můžem’ užiti vše plesy, slasti milé
       dnů nejkrásnějších z všech!

Dost nešťastníků těch, již po vás lkají v touze,
       ó prchejte dál jim!
Buď vaší kořistí jich starost a jich nouze,
       však zapomnění dejte blaženým!

O málo chvilek jen lká nadarmo mé hoře,
       čas prchá, jen se, kmit.
Já k této noci dím: Ó neprchej a zoře
       noc chvátej rozptýlit!

Ó milujme se jen a chvíle v srázném běhu
       ó pospěšme, ať užijem’,
vždyť člověk přístavu a čas ten nemá břehu,
       on prchá a my jdem’!«

I zamlčela se a srdce, oči plaše
si padly v náručí, slov našich váznul let,
a v dlouhém znícení ulétly duše naše
       výš, jiný kde je svět.

Pod tíží rozkoše my oba oněměli,
nám duše klesaly, a srdce na chvíli
ta byla na sobě, rty na sobě se chvěly
       a »Věčnost« pravily!

Ó nebe! možno to, že chvíle opojení,
kdy láska, štěstí nám proud plný podává,
tak od nás prchají ve stejném urychlení,
       jak chvíle smutku mlhavá?

Jak, není možnosti, zde zanechati stopy?
Jsou pro vždy ztraceny? Propadly zcela tmám?
Čas, jenž je daroval, týž čas je v proud svůj stopí
       a více nevrátí je nám?

Nic! Věčnost! Minulost! Ó strže plné stínů,
co děláte z těch dnů, jež pohltí váš vztek?
Ó mluvte, vrátíte nám aspoň na hodinu
       těch rajských plesů vděk?

Vy, jichž čas ušetří, jimž vždycky mladost vrátí,
vy skály, jezero, nádherná zeleni!
Té noci, přírodo, té noci zachovati
       hled aspoň vzpomnění!

Ať trvá v klidu tvém i v bouře tvojí hromech,
ať prodchne jezero, tvých břehů lahodu,
tkví v skalách divokých a zasmušilých stromech,
       jež visí nad vodu;

Ať dýše v zefýru, jenž chvěje se a letí,
ať v písni břehů tvých, jež břehy zaznívá,
ať v hvězdě stříbrné, jíž matně do perleti
       se povrch vod tvých zaskvívá;

Ať vítr, který lká, ať třtina, která vzdychá,
ať vůní lehounkou vzduch sycen modravý,
a vše co slyšíme, co zříme a co dýchá,
       kdys »Milovali se« ať vypráví!

Authorship

Based on

Musical settings (art songs, Lieder, mélodies, (etc.), choral pieces, and other vocal works set to this text), listed by composer (not necessarily exhaustive)

    [ None yet in the database ]


Researcher for this text: Andrew Schneider [Guest Editor]

Text added to the website: 2019-11-04 00:00:00
Last modified: 2019-11-04 11:26:04
Line count: 72
Word count: 483