by Percy Bysshe Shelley (1792 - 1822)
Translation by Jaroslav Vrchlický (1853 - 1912)

Now the last day of many days
Language: English 
1
Now the last day of many days,
All beautiful and bright as thou,
The loveliest and the last, is dead:
Rise, Memory, and write its praise!
Up -- to thy wonted work! come, trace
The epitaph of glory fled,
For now the earth has changed its face,
A frown is on the heaven's brow.
  
2
We wander'd to the Pine Forest
  That skirts the ocean's foam.
The lightest wind was in its nest,
  The tempest in its home;
The whispering waves were half asleep,
  The clouds were gone to play,
And on the bosom of the deep
  The smile of heaven lay:
It seem'd as if the hour were one
  Sent from beyond the skies
Which scatter'd from above the sun
  A light of Paradise!
  
3
We paused amid the pines that stood
  The giants of the waste,
Tortured by storms to shapes as rude
  As serpents interlaced, -- 
And soothed by every azure breath
  That under heaven is blown,
To harmonies and hues beneath,
  As tender as its own.
Now all the tree-tops lay asleep
  Like green waves on the sea,
As still as in the silent deep
  The ocean-woods may be.

4  
How calm it was! -- The silence there
  By such a chain was bound,
That even the busy woodpecker
  Made stiller by her sound
The inviolable quietness;
  The breath of peace we drew
With its soft motion made not less
  The calm that round us grew.
There seem'd, from the remotest seat
  Of the wide mountain waste
To the soft flower beneath our feet,
  A magic circle traced, -- 
A spirit interfused around
  A thrilling silent life;
To momentary peace it bound
  Our mortal nature's strife; -- 
And still I felt the centre of
  The magic circle there
Was one fair form that fill'd with love
  The lifeless atmosphere.

5 
We paused beside the pools that lie
  Under the forest bough;
Each seem'd as 'twere a little sky
  Gulf'd in a world below -- 
A firmament of purple light
  Which in the dark earth lay,
More boundless than the depth of night
  And purer than the day --
In which the lovely forests grew
  As in the upper air,
More perfect both in shape and hue
  Than any spreading there.
There lay the glade and neighbouring lawn,
  And through the dark-green wood
The white sun twinkling like the dawn
  Out of a speckled cloud.
Sweet views which in our world above
  Can never well be seen
Were imaged in the water's love
  Of that fair forest green;
And all was interfused beneath
  With an Elysian glow,
An atmosphere without a breath,
  A softer day below.
Like one beloved, the scene had lent
  To the dark water's breast
Its every leaf and lineament
  With more than truth exprest;
Until an envious wind crept by,
  Like an unwelcome thought
Which from the mind's too faithful eye
  Blots one dear image out.
 -- Though thou art ever fair and kind,
  The forests ever green,
Less oft is peace in Shelley's mind
  Than calm in waters seen!

About the headline (FAQ)

Authorship

Musical settings (art songs, Lieder, mélodies, (etc.), choral pieces, and other vocal works set to this text), listed by composer (not necessarily exhaustive)

Settings in other languages, adaptations, or excerpts:

  • Also set in Italian (Italiano), a translation by Anonymous/Unidentified Artist [an adaptation] ; composed by Giorgio Federico Ghedini.
  • Also set in Russian (Русский), a translation by Konstantin Dmitrevich Bal'mont (1867 - 1942) , "Воспоминание", written 1822 ; composed by Anton Stepanovich Arensky.

Other available translations, adaptations or excerpts, and transliterations (if applicable):

  • CZE Czech (Čeština) (Jaroslav Vrchlický) , "Vzpomínka", subtitle: "Janě", Prague, J. Otto, first published 1901


Researcher for this text: Emily Ezust [Administrator]

This text was added to the website: 2008-11-24
Line count: 93
Word count: 500

Vzpomínka
Language: Czech (Čeština)  after the English 
I.
Dnů našich poslední je dnes,
vše jak ty’s, krásné, zářné byly,
on nejlepší a poslední ten tam.
Vstaň Paměti, jí k chvále píseň nes!
V před — k dílu obvyklému vstaň a piš
    epitaf slávy prchlé nám —
jeť tvářnost země proměněna již,
na čelo nebe stín se chýlí.

II.
My bloudili hvozdem pinií dál,
jejž mořské pěny vroubí;
i vítr nejlehčí v hnízdě svém spal,
bouř byla doma v mračen hloubi.
Sen zmohl zpola vlny šeptající
a oblaka šla si hrát,
na ňadra propastí se tmící
se úsměv nebes klad’;
i zdálo se, že byla chvíle tato
sem z dálky nebes poslána,
zkad slunce tříštilo své zlato,
    zář z rajského světla setkána.

III.
My v středu sosen se zastavili,
jež, obři pouště, čněly tady,
jak bouře v tvary je zakroutily,
že stočené zřít mnil jsi hady;
pod každým blankytovým dechem,
jenž s výše nebe sjel,
a lil v ně sladké harmonie echem
i něžné barvy, sám jež měl.
Teď stromů vršky v sen se uklánějí
jak vlny v mořské oblasti,
jak lesy v moři, jež se nezachvějí
    v své mlčenlivé propasti.

IV.
Ó jaké ticho zde! — I Mlčení
zde na řetěz jak jaté bylo,
že neúnavné hory šumění
v klid nezměněný lilo
jen větší hloubku, míru dech,
jenž sladkými nesen rytmy,
by rušil mír náš, sem nezaleh’,
jenž stále v tom rost přítmí.
Ba od hranic tady nejzazších
těch ledových, kosmatých šíjí
až k útlému květu u noh tvých
kruh magický zde se svíjí. —
Kol nás vlál jakýs rozptýlený duch
tichého žití jak chvění,
jenž smrtelnosti naší boj a ruch
v klid okamžiku mění.
A stále cítil jsem, že kruhu střed
tož magického kruhu byl
tvar jakýs luzný, který lásky vznět
v bezdušné ovzduší lil.

V.
My stanuli u jezer, které sebe
pod lesů větvemi tají,
z nich každé zdá se býti malé nebe
ústící v podzemním kraji;
jak oblaky světla nachového plny,
jež nad chmurnou zemí leží,
nad hloubkou noci bezdnější jich vlny,
však čistší nežli den a svěží.
Tam roztomilé rovněž lesy klíčí
jak ve vzduchu zde nahoře,
je lepší krášlí tvar a barvy líčí
než ty na zemské prostoře;
tam mýtiny jsou i trávníků řada
se tmavou lesů zelení,
kde bílé slunce jako zora mladá
plá z mráčků skvrnitých vlnění;
tam vyhlídky se luzné otvírají,
jichž na světě zde nelze spatřiti,
vod láskou k tomu zelenému háji
vidíš je v barvách zářiti;
a nedostihlou celou jejich hloub
jas elysejský protkává,
ovzduším, v němž se vánek nezahoup’,
den sladší než zde nastává.
Jak milenka ta scena propůjčila
vod tmavých ňadrům každý list,
ba každý svůj rys ostřej do nich vryla,
nad skutečnost že zaplál čist;
až přiblížil se vítr závistivý
jak dumy vtíravý let,
jež z oka věčného chce obraz živý
a druhý zapudit hned.
Ač ustavičně ty jsi dobrá, krásná,
ač les vždy zelený,
spíš častěj mír ti zjeví vlna jasná,
než Shelleyův duch zvířený.

Confirmed with SHELLEY, P. B. Výbor lyriky, translated by Jaroslav Vrchlický, Praha: J. Otto, 1901, pages 166-169.


Authorship

Based on

Musical settings (art songs, Lieder, mélodies, (etc.), choral pieces, and other vocal works set to this text), listed by composer (not necessarily exhaustive)

    [ None yet in the database ]


Researcher for this text: Andrew Schneider [Guest Editor]

This text was added to the website: 2019-07-26
Line count: 93
Word count: 482