Visionen: Tuchy a Vidiny

Padá sníh, by skryl vůkol pláň.
Padá sníh, by skryl srdce všech.
Nás také zasněží.
Ty mdlá jsi krásně tak, ó paní má!
V mlh bílém plášti dříme rudé slunce,
i srdce, jež plálo, sní
Je zmdleno září svou,
je zmdleno láskou svou.
Klid chce již mít a spáti.
Ty spát tak krásně budeš, ó paní má!

   Leise fällt ein Schnee auf das Land.
Leise fällt ein Schnee auf das Herz.
Bald sind wir zugeschneit.

   Wie schön du müde bist,
du junge Frau!

   Und rot im weißen Nebel träumt die Sonne,
im Nebel ein feurig Herz.
Es hat sich müd geglänzt,
das hat sich müd geliebt.
Nun will es ruhn und
schlafen.

   Wie schön du schlafen wirst,
du junge Frau!

Jde k západu slunce a krev lká na ztuhlý sníh...
Tiše slyším v mhách tebe zpívat, Sancta Maria...
"Můj ret je zmdlen a chor, on byl touha má
V mých údech bol a chlad, onbyl síla má
V mém srdci poušť a smrt, onbyl láska má"...
Tiše jak v snách slyším tě zpívat, Sancta Maria...

Die sinkende Sonne weint blutig auf starren Schnee...
Leise leise hör' ich dich singen, Sancta Maria...

"Mein Mund ist wund und weh, ich hab' ihn geküßt.
Mein Leib ist krank und kalt, ich hab' ihn gewärmt. 
Mein Herz ist hohl und tot, ich hab' ihn geliebt"...

Leise im Traum hör' ich dich singen, Sancta Maria...

Věčně, věčně, věčně moře bouří.

A já v chýši jen s ní jsem klidně dlel
a v náruč svou ji tisk,
v duši nezněl jekot vln,
jež věčně, věčně, věčně bouří.
Až sen jal nás.
Leč v noci tmách vzbudí mne žena,
s chvěním a s rozevřeným zrakem:
"Hle, hle, v dálce lo#&X10f,
tam přívalu vln jak zápasí loď!"
Nuž vyrazím okno v ráz.
Hle moře! Hle moře! Hle moře!

Věčně, věčně, věčně moře bouří.

   Ewig ewig ewig braust das Meer . . .

   Und wir lagen in festverschloss'nem Haus
 ...  geschmiegt Brust an Brust,
dachten nicht mehr an das Meer,
das ewig ewig ewig braust.
Und  ...  schliefen  ...  ein.
Da in der Nacht weckt mich das Weib
zitternd mit aufgeriss'nem Auge:
"Mann, Mann, siehdas Schiff,
das kämpfende Schiff auf brausendem Meer?"
Wir stoßen den Laden auf --
Das Meer . . .

   Ewig ewig ewig braust das Meer.

Jak dávný je to čas, co byl jsem živ?
Však živ jsem dál.
Vždyť vidím vůkol svět, jak v záři plá.
A všechno je tak, je tak, jako bylo dřív.
Zde ležím tich já sám, blíž háje.
Můj květný růvek.
Vln němý šplýchot.
Tam žnec jde k práci, mládím žhne mu líc.
A všíř i dál bez konce lány jsou.
A všechno, všechno tak jest, jako bylo dřív...
A všechno, všechno musí zůstat, jak to jest.
Vždyť slunce toto nezná západ svůj.
Ta zrnka klasů sotva vchléb se změní.
A tráva sžatá musí dál zde ležet.
A nikdy kráčet nesmí ten hoch dobrý do měst a vísek...
To všechno jest... To všechno jest...

Wie lange ist das her, daß ich gelebt?
Doch starb ich nicht.
Denn vor mir liegt die Welt im goldnen Licht.
Und alles ist so, ist so, wie es immer war.
Ich selber hingestreckt am Waldrand.
Mein grüner Berghang.
Das stumme Bächlein.
Der junge Mähder, der die Sense wiegt.
Und drunten tief endloses gelbes Korn.
Und alles, alles blieb so, wie es immer war...
Und alles, alles wird so bleiben, wie es ist.
Denn diese Sonne kann nicht untergehn.
Aus diesem Korne wird kein Brot gebacken.
In keine Krippe wird dies Heu geworfen.
Und dieser gute Junge wird nie wandern in's frohe Dörfchen...
Das alles ist... Das alles ist...

Na táhlé stráni klečí zástup v tmách,
je v cárech každý, rozedrán a bos.
Hle vpadlé tváře krví sotva žhnou.
A všechny hlavy pnou se výš.
A všechny oči hledí v prázdno.
A všechny ruce spiaty pevně.
Slunce! Slunce! Slunce!

  Auf grünem Hügel kniet ein großes Volk
in schwarzen Mänteln und zerriss'nen Schuh'n.
Die magern Wangen rötet sanftes Blut.
Und alle Häupter sind entblößt.
Und alle Augen sind geschlossen.
Und alle Hände sind gefaltet.

Sonne. Sonne. Sonne.