Šestero písní , opus 12

— This text is not currently
in the database but will be added
as soon as we obtain it. —

Teprv já, můj milý, 
teprv budu tvoje,
až na naší věži 
kohoutek zapěje.

Chytil se můj milý
rozumu dobrého,
vynesl na věži
kohoutka živého.

Teďka jsi, má milá,
teďka jsi již moje,
neb na naší věži
kohoutek již pěje.

Holubička z dubu
letěla k holubu:
milý nad rybníčky
pase tam koníčky,
a já za ním půjdu.

Holubička krotká
s holoubkem se zobká:
proč bysme taky tak
neměli se zobkat,
když jsme mladí obá.

Ach, Haničko, má perličko
jediná, jediná!
tys mě na smrt svojí krásou
ranila, ranila.

Jak mi nebe nad hlavou je
vysoko, vysoko,
tak tě chovám ve svém srdci
hluboko, hluboko.

„Nic si z toho, můj Jeníčku,
nedělej, nedělej,
zespod dírku do srdíčka
udělej, udělej.

Ležím-li na dně srdce
hlubokém, hlubokém,
zas mě vytrousíš po světě
širokém, širokém.“

V mech se polož, zamhuř oči
k snění jen ne k spánku v lese,
naslouchej, jak korunami
temný ohlas žalmů třese.

Smutně nad tebou se vznáší,
jako opuštěné ptáče,
smutně lká, tak smutně, smutně,
až ti srdce pozapláče.

Žalná píseň v českých lesích
stísněných jak z ňader kvílí,
jak by se jí od našého
lidu byly naučily.

V nové záři jaro skvěje,
v duši nový život leje,
všechny strasti, všechen stesk
zapuzuje jeho lesk.

Sotva poroztály sněhy
jíž pozná vám jara něhy,
zdá se mi, že sama Lada
v smutnou mysl mou se vkrádá.

Nač se trápit s bledou tváří?
Pojď, o pojď, ó jarní záři!
Ó! kéž oblaží tvůj mne kmit!
mohu ještě šťasten být.