Milostné písne na slova Rabindranátha Thákura

Ó netaj v srdci svém skryté touhy,
sladký příteli můj!
Svěř se mně, jen mně, zcela tajně.
Máš vlídný úsměv,
příteli můj, tiše šeptni,
já srdcem tě slechnu, 
nikoli sluchem.

Kol tichá noc,
vše jímá spánek,
sen snesl se na ptačí hnízda tam.
Ó kéž tvé nesmělé oko,
kéž tvůj zdráhavý úsměv,
sladký stud a strast,
zradí taje srdce tvého.
Nic netaj v srdci svém, druhu můj!

Každý den přijde a jde dále.
Jdi, a podej jemu květ, zdobu vlasů mých, druhu můj.
Kdyby ptal se, kdo květ jemu dává,
ó prosím tě, jemu nezraď mé jméno,
neboť přijde, jde však dále.

Hle, sedá si v prach pod onen strom.
Lůžko tam jemu uprav květnaté, příteli můj!
V jeho oku je smutek, jeho pohled rozteskní srdce mé.
Mně tají, co v mysli má;
jen přijde, a jde dále...

Mé srdce, volné to ptáče,
své našlo blaho, svůj našlo ráj ve tvých očích.
Ty jsou mu kolébkou jitra,
ty jsou mu královstvím hvězdným.
A mé písně, ach, ty zapadly do jejich hloubi.
Nech mne jen vzlétnouti do mého ráje,
do jeho tajemné nedozírnosti.
Proniknout nech mne jeho mraky,
nech mne rozpjat křídla ve slunci zářivém!

Já světa vzala květ v ruce své!
- přitiskla na svou hruď, mne ranil trn.
Ale večer, když se stmívalo,
shledala jsem, květ můj že vadne,
ale rána dál pálí.

Nesčetné květy ještě vzejdou,
jež zrodí sobě svět,
však já už žádný nesmím utrhnout květ
a přec, žel, nemám růže své,
trn jen pálí.

Lásko má, duše moje touží
setkat se s tebou, tě mít, a tvou býti stále,
smrt, jak když v drtící náruč mne chvátí.

Smeť mne jen pryč jako bouř,
vem všecko, svým co zovu.
znič mi můj spánek a vyrvi moje snění.
Vráz uchvať můj celý svět!

A v této pak poušti, v této slední nahotě duše,
spolu nechť splyneme v kráse!
Marna všecka ta touha!
Kde je ten, s nímž takto splynout možno,
než jedině Ty, můj Bůh?