Kde nízký oltář stojí
u matky postele,
sen sladký dítě kojí
ve jizbě přitmělé;
zrak zemi zavřen zdá se,
teď nebi otvírá se,
je vidí v celé kráse
a záři přeskvělé.

Co snů mu hlavou běží!
Zří časem v dumách svých,
jak v písku na pobřeží
roj demantů se mih’,
zří slunce v mocném plání,
zří čarokrásné paní,
jež nosí duše v dlani
a v loktech čarovných.

Sen čarný kouzlem splývá
i proudy vidí pak,
a hlas, který v nich zpívá,
z vod stoupat do oblak,
své sestry, krasší v roji,
i otec u nich stojí,
též vidí matku svoji,
má křídla jako pták.

K těm lepších sta se druží
na ruky cizí kyn,
a lilijí a růží
jest plný chodby klín,
sní jezer na pokraji,
kde sobě rybky hrají,
kde vlny proplítají
se zlatem šumných třtin.

Ó dál spi, dítě moje,
má lásko! sladký sen!
vždyť neví duše tvoje,
co příští dá ti den.
Jak mrtvá řasa pluje
čas tebou pohybuje,
proud strhne tě, kam duje,
ó dřímej věčně jen!

Ty neznáš bolest žádnou,
ty usneš s úsměvem,
a starost s rukou chladnou
vše schvátíc v běhu svém
na skráň, jež posud bílá,
již vráska nezčeřila,
svým nehtem nevyryla
tam „zítra“ plamenem.

Ó nevinnosti snění!
Sem andělův dav slet,
ti znají v předurčení
ves osud lidských let,
jej zříce v sladkém spaní
bez bázně, níž se sklání,
svá tisknou celování
mu na ručky i ret.

Jak anděla ret brzy
rty děcka rozechvěl,
to zřelo jeho slzy
a šeptá: Gabriel!
Leč u kolébky kraje
dál anděl kolébaje,
prst zvednul v nebes ráje
a druhý na rtu měl.

A matka v shonu plachém
v tom chce je kolebat,
mníc sen je plní strachem
a nedá jemu spat;
však v mateřské zří pýše,
jak sladce děcko dýše
a polibkem svým tiše
je nutí v snách se smát.