Fata Morgana

Když šla kolem mě rychlými kroky, 
dotkl se mě lem jejího roucha. 
Z neznámého ostrova srdce přišel nenadálý 
teplý dech jara.
Záchvěv letmého doteku o mne zavadil a zmizel 
zas jak utržený lupen květu, 
unášený větrem.
Zasáhl srdce mé jak vzdech jejího těla 
a šepot jejího srdce.

Noc je noc plného máje,
vítr je vítr jižní.
Běžím jak běží kabor pižmový, 
ve stínu lesa šílený 
vlastní svou vůní. 
Scházím z cesty a chodím, hledám, 
čeho nemohu nalézti, 
nalézám, čeho nehledám.

Z mého srdce vychází a tančí
obraz mé touhy. 
Světlá vidina se míhá. 
Chci ji pevně uchopit, 
uniká mi a svádí mne z cesty.
Chodím, běžím a hledám. 
Hledám, čeho nemohu nalézti, nalézám, čeho nehledám.

Mé srdce pták houštin
našlo si své nebe v tvých očích. 
Jsou kolébkou jitra, 
jsou královstvím hvězd.
Mé písně jsou ztraceny v jejich hlubinách. 
Nech ať vzlétnu do toho nebe,
v jeho osamělou nezměrnost.
Nechť proniknu jeho oblaky,
ať rozepnu křídla v jeho záři sluneční.

Má milá, srdce mé touží den a noc 
po setkání s tebou – po setkání jež je jako
všechvátící smrt!

Smeť mne jako bouře,
vezmi si vše, co mám,
otevři můj spánek a vypleň mé sny,
olup mne o můj svět.

V té spoušti,
v té holé nahotě ducha,
buďme jedno v kráse.
Žel, marná touha má! Kde se nadíti takového 
splynutí, kromě v tobě, lásko má!

Jsi oblak večerní, 
plynoucí po nebi mých snů,
Maluji si tě a zpodobuji se tě 
podle tužeb lásky své. 
Jsi má, jsi má,
ty obyvatelko mých nekonečných snů.

Tvé nohy jsou růžové
žárem touhy srdce mého,
ty sběratelko žatvy mých písní západu!
Tvé rty jsou hořce sladké
chutí mého vína bolesti.


Stínem vášně své 
ztemnil jsem oči tvé,
ty tajemný hoste hlubiny 
žasnoucího zraku mého! 
Chytil jsem tě, má milá, 
a zahalil sítí hudby své! 
Jsi má, jsi má,
ty obyvatelko mých snů.