Moravská lidová poezie v písních

Ej łásko, łásko, ty nejsi stálá,
Jako voděnka mezi brehama.

Voda uplyne, łáska pomine
Jako lísteček na rozmarýně.

Co to máš, děvečko,
co to máš za krásu?
Dyž na tě pohlédnu,
celý se zatřasu.

Co to máš, děvečko,
co to máš za líce?
Dyž na tě pohlédnu,
zabolí mě srdce.

Co to máš, děvečko,
co to máš za ruce?
Dyž za tebó přindu,
domů se mně nechce.

Ked si já zazpyévám
na vrch Javoriny,
učuje mna myłý 
dołů do doliny.

Ešče si zapyévám
za huménkem stoja,
učuje mna myłý
vrané kone stroja.

Učuje, učuje,
ale ma nepozná.
Moja galánečka
takej noty nemá.

Učuje, učuje,
stoja v okénečku:
Počujte, mamyčko,
moju galánečku.

Počujem, počujem,
ale nevým kerú?
počujte, mamyčko,
rychtárovu céru.

Rychtárova céra
je velice pekná,
snad sa narodiła,
ked fijałka kvetła.

Zdálo se mně, zdálo,
že se od hor mračí,
a to se čerňajú
šohajovi oči.

Zdálo se mně, zdálo,
že se od hor blýská,
a červeňajú se
šohajovi líčka.

Šla děvečka do haječka,
do zeleneho,
Potkała tam malerečka
černookeho.

Malerečku černooky,
pěkně tě prosim,
vymaluj mi obrazeček,
co v srdci nosim.

Nemaluj mi, malerečku,
svateho Jana,
vymaluj mi, malerečku,
meho galana.

Požčajte nám sekerenky
nuže nuže nuž,
požčajte nám sekerenky
hajdudy na dudy dúž.

Nač vám bude sekerenka?
nuže nuže nuž,
nač vám bude sekerenka?
hajdudy ny dudy dúž.

Budem sekat prúteničko,
nuže nuže nuž,
budem sekat prúteničko,
hajdudy na dudy dúž.

Nač vám bude prúteničko?
nuže nuže nuž,
nač vám bude prúteničko?
hajdudy ny dudy dúž.

Budem plésti zahrádečku
nuže nuže nuž,
budem plésti zahrádečku
hajdudy na dudy dúž.

Nač vám bude zahrádečka?
nuže nuže nuž,
nač vám bude zahrádečka?
hajdudy ny dudy dúž.

Budem seti kvíteníčko
nuže nuže nuž,
budem seti kvíteníčko
hajdudy na dudy dúž.

Nač vám bude kvíteníčko?
nuže nuže nuž,
nač vám bude kvíteníčko?
hajdudy ny dudy dúž.

Młádenečkom na pérečko
nuže nuže nuž,
młádenečkom na pérečko
hajdudy na dudy dúž.

Chodiła po roli,
trhała kúkolí,
aj tú dobromysel,
co by šohaj přišéł.
 
Chodiła po hájku,
trhała polajku,
trhała, volala:
Poď ke mně, šohajku!
 
Ešče si natrhám
toho návratníčku:
Navrať sa mňe, navrať,
švarný šohajíčku.

Polajko, polajko,
dávno zme sa znały,
keď zme šohajovi
społu čarovały.

Nečarovała sem,
ani má mamička,
než mu čarovały
mé černé očička.

Čarovały jemu
moje černé oči,
keď jich viděł ve dně
mušeł přijít v noci.

Čarovała jemu
ma bíłá hubička,
keď mu ščebetała
jako laštovička.

Ja pujdu do haja,
haja zeleneho
a nałamu sobě
četiňa drobneho.

A uviju sobě
zahradečku z něho
a naseju do ni
kukola drobneho.

Zučił se mi šohaj,
zučił se do něho,
ja něch se mi zučił,
bylo to pro něho.

Před vaší je zahrádečka, zamykása,
a v ní roste karafiát, netrhása.
Ja ho mosím utrhnút,
dybych tam mjéł zahynút,
nemožem ťa, duša moja,
zapomenút.

Po zahradce chodiła,
rozjabłuňku sadiła.

Rosť, jabłuňko, vysoko,
rozkladaj se široko.

Biłym květem prokvitaj,
a jabłečkem zasedaj.

Pěknym biłym, červenym,
na me ličko podobnym.

Fuč, větřičku, z połedně,
zhoď jabłečko lebo dvě.

Kaj jabłečko dopadně,
tam se miła dostaně.

Kera mudra děvěčka,
něch pozbiře jabłečka.

Jako sem ja zebrała,
za synečkem posłała.

Fuč, větříčku,
z podolé,
zroń jabůčko
lebo dvě.

Neráňaj ně
zelené,
ale pěkné
červené.

V zeleném je
červíček,
a v červeném
Janíček.

Před našimi okny pěkná rovenečka,
na téj rovenečce pěkná zahrádečka.

A v téj zahrádečce pěkná jabúnečka,
na téj jabúnečce červené jabúčka.

Červené jabúčko po zemi sa kúle,
moje potěšéní po světě sa túle.

Červené jabúčko už sa dokúlało,
moje potěšéní už sa dotúłało.

Dyž sem išéł přes hory,
přes hory,
přes ten háj zelený,
nadešeł sem oříšek,
oříšek léskový.

A to nebýł oříšek,
oříšek,
než to było jádro
a co sem sa nachodíł,
a to všecko darmo.

A co sem sa nachodíł,
nachodíł,
za tebú cérečko,
a ešče's mi nedała
po vůli pérečko.

Aj nedała, nedała,
nedała,
ale ti možu dat,
može sa ti, synečku,
po tvojéj vůli stat.

Około Hradišča
teče voda čista,
nemožem sa rozejít,
má galánko jistá.

A už sa rozešły
voděnka y rybičkú,
skoro-li sa rozejde
šohajek s děvečkú.

Około Hovoran
chodníček jako dłaň
a dože ho ušplapáł?
Šohajek chod'a k nám.

Zelené sem seła,
červené mi schodí,
pověz mi, synečku,
kdo tebe rozvodí;

Rozvodí, rozvodí
celá má rodina,
že ty si chudobnéj
maměnky děvčina.

Nedaj, Bože, nedaj,
fialence rozkvést,
nedaj sa, synečku,
od cérečky rozvést.

Šak já nedám, nedám,
ani nerozvedú,
dokuď já, cérečko,
dokuď já živ budu.

Sedělo děvča
v trávě zelenéj,
viło pérečko
z růže červenéj.

Až ho uvíješ,
komu že ho dáš?
Tobě, šohajku,
až půjdeš od nás.

Dybych já věděła,
čí sú to koníčky,
nažała bych já jím
zelenéj travičky.

Dybych já věděła,
že sú to miłého,
nažała bych já jím
ovsa zeleného.

Dybych já věděła,
že sú frajírovy,
oplétła bych já jich,
zlatými pentlami.

Stóji šohaj pod naším okénkem,
ťuká na mňa svým złatým prsténkem:
puste ňa ven, má mamičko dobrá,
půjdu k němu na dvě, na tři słova.

Má mamičko, prosím vás pro Boha,
už sem mu aj pérečko uviła;
jak mu svědčí za jeho klobúčkem,
jak mé líčko s jeho pravým líčkem.

Ej, Janko, Janíčku,
voňavý hřebíčku,
jak's ty mně zavoňeł,
v tom čirém polečku!

To moje srdenko
tak ve mně buchoce,
jako ta ryběnka
v hłubokém potoce.

Těžko je mi, těžko
na mojim srdečku,
jak by mi ho zvazał
hedbavnu šňurečku.
 
Hedbavnu šňurečku
tu rozvazať možu,
na tebe, synečku,
zapoměť nemožu.

Toto je ten chodníček
pres ty vinohrady,
co sem prezeň chodívał
ej k miłej na prezvědy.

Toto je ten šáteček,
co mně miłá dała,
a já jéj ho navrátím,
ej aby nepłakała.

Toto je ten prstenek
od mého miłého,
a já mu ho navrátím,
až půjděm za iného.

Já za iného půjděm
teb'a lúbiť budem,
ale na ťa, duša má,
jak živa nezabudem.

Výleť, sokoł, sivý pták,
to k mému miłému,
pozdravuj ho na stokráť,
takto řekni k němu:

Že ho věrně miłuju,
ve svém srdci nosím,
aby večér došeł k nám,
že ho pěkně prosím.

Keď sem přišéł, miłá ešče spála,
budíł sem ju, aby hore stała,
budíł sem ju na obě dvě líčka:
stávaj hore, sivá hołubička!

Dycky mně má miłá slubovała,
že by mi půł srdca darovała;
řezat chtěła,
nůž neměła,
chtěł jsem jí ho podat,
už nechtěła.

Skázała mně včéra
šafárova céra
ze dvorečka, ze dvora.

Že mně dá šáteček
vyšivaný šecek
do kolečka, do koła.

Neber si, synečku,
ze dvora cérečku,
ze dvorečka, ze dvora.

Ona ma sukničku
zasubranú šecku
do kolečka, do koła.

Hájičku zelený, kdo ťa hájit bude?
Myslivca zabili, hajného nebude.
 ... 

Hájičku zelený, kdo ťa hájit bude?
Galanečko moja, kdo k vám chodit bude?
Ešče sú hájíci, co ma hájívali;
ešče sú šohajé, co k nám chodívali.

Ešče sú hájíci, co ma hájít budú,
ešče sú šohajé, co k nám chodit budú.

U Dunaja stála,
napájala páva:
pověz mně, má miłá,
holubičko sivá,
máš-li mňa ráda?
 
A já ti nepovím,
lebo sama nevím;
přindi k nám dnes večér,
až sa mamky zdovím,
teprú ti povím.

Dybych była vtáčkem
tým małým sokołem,
zatočiła bych se
nad miłého dvorem.

Nad miłého dvorem,
nad jeho maštalú,
podvała bych se,
co chłapci děłajú.

Jeden koně češe
druhý vodu nese,
třeti za stolíčkem
pod svojím kłobúčkem
písaníčko píše.

Komu že, můj miłý,
písaníčko píšeš?
Tobě, moja miłá,
že už moja budeš.

Pod našima oknama 
rozmarýn prokvítá,
chodívá k nám šohajko, 
ode mňa ho pýtá.

Nepýtaj ho ode mňa, 
ode mňa od samej
lež ho pýtaj od otca 
od mamičky mojéj.

Já mám takých rodičů, 
co ḿa rádi majú,
prídi k nám, šohajko, 
oni ḿa ti dajú.

Ej co za myslivec po poli polovał,
dy nic něspolovał, velmi se frasovał.
Stanuł se, pravił: Ej, muj Bože!
Bych nic něsplolovał, to byť němože.

Ej vy milí hoňci, čim pilněj šukajtě,
jak co naleznětě, to mi to dohoňte,
srnečku ej i zajička,
i švarnu divčinu meho srdečka.

Hoňci se rozběhli, čim pilněj šukali,
a jak co nalezli, to mu to dohnali:
šrnečku ej i zajička,
i švarnu divčinu jeho srdečka.

Ide šohaj po ulici,
smutně si zpívá,
jeho miłá v okně sedí,
płače, naříká.

Nepłač, miłá, nenaříkaj,
však ty budeš má,
až kukačka o vánocích
třikrát zakuká.

Pověz mi, synečku,
kdes včerá večír byl?
"Galánečko moja,
enom na protivá."

Co ti tam, synečku,
co ti tam pravili?
"Galánečko moja,
tebe pomlúvali."

Co's ty jim, synečku,
co's jim na to říkal?
"Galánečko moja,
smutně sem si vzdychal."

Ešče-li, synečku,
ešče-li k nám půjdeš?
"Galánečko moja,
dokáď živa budeš."

Za našíma humny,
ej zahučała sova,
došły mně na mysel
ej méj mamičky słova.

Méj mamičky słova,
ej miłého tichá řeč,
nebanovała bych
ej s miłým vandrovat preč.

Vandruj, šohaj, vandruj
ej třeba na kraj světa,
enom sa rozpomeň,
ej že su já sirota.

Kde sirota płače,
ej všady voda teče,
kde słuza upadne,
ej tam důłek ostane.

Aj zerzaj, zerzaj,
muj koničku vrany,
přes pole jeduci,
aby usłyšeła
moja najmilejši
v komurce seďuci.
 
Jak ho usłyšeła,
zapłakať museła
o koňa vraneho,
nětak o konička,
jako o Janička,
Janička švarneho.
 
Svitiło słunečko
na me okenečko,
od pulnoci měsiček
ach, že už mi zarust
od meho miłeho
přes zahradku chodniček.

Hrdelenko moje
ej jako tá hrkávka,
nemože dovołat
svéj vůle šohajka.

Prvéj dovołało,
ej co len zazpívało,
a včiléj nemože,
co by zapłakało.

Ta naša lavečka,
aj už sa polámala,
co sem se synečkem,
aj na ni sedávala.

Byla to lavečka,
aj z dřeva olšového,
byl ten můj syneček
srdenka falešného.

Ta naša lavečka,
na dvě sa rozdělila,
že naše srdenka
obě dvě rozlůčila.

Ty naša lavečko, 
aj zrůstni sa mi ešče,
starodávný galán,
aj navrat' sa mi ešče!

Počuvaj, počuvaj,
co to v zemi hučí,
esi zvony zvoňá,
lebo jabor pučí?

Zvony to nezvoňá,
jabor to nepučí
a to se má milá
se svým milým lúčí.

Bože muoj, otče muoj,
šak si mňa zarmútil :
rodinu's mně zebrał,
z milú's  mňa rozłúčil.
 
Ked si mňa rozłúčil
s tým děvčatem švarným,
tedy mňa aj rozłuč
s cełým světem marným.

Co je to za nebe, nebe bez vězdičky?
Co je to za svaďba, svaďba bez mamičky?

Co je to za nebe, nebe bez měsíčka?
Co je to za svaďba, svaďba bez tatíčka?

Nekdo se rád smije
nekdo zpívá, skáče,
nekdo si zas nérač
v kótečko zaplače.

Nekdo si holehči
slzičkó nédraší.
Přéte mě těch slzí,
dež mně slze těší.

Proč, kałino, neprovétáš,
malinama nezasedáš?

Zhora vrabci ozobali,
zdola panny oblámaly.

Já sem dávno prokvétala,
červenýma malinama.

Oblámaly na kytečky,
mládenečkům za klobóčky.

Ulomila každá svému,
já ubohá nemám kemu.

U Dunaja u Prešpurka
je kasárňa nová ;
je od spodu až do vrchu
malovaná celá.
Pod ňú je chodníček
słzama polétý,
ked vidím miłého
s kverem posedati !

Ráda bych mu pověděła
jen słovečko małé,
aby sa mně potěšiło
mé srdéčko miłé.

To jináč nemůž byt,
já voják mosím byt,
teb'a moja miłá,
ja mosím opustit.

Ach dyž sem já šéł od svéj milenky,
břinkały mně podkověnky,
podkověnky.

Ach břinkały mně, a už nebudú,
černé oči plakat budú.

Ach černé oči, což vy płáčete?
šak vy moje nebudete.

Ach bude vojna, vojna neščasná,
dyž ja umřu, pomodli sa.

Kolíne, Kolíne,
na pěkné rovině,
nejeden syneček
u tebe zahyne.

Nejeden syneček,
nejeden bratříček,
musí zaplakati
můj starý tatíček.

Můj starý tatíček,
má stará maměnka,
musí zaplakati
má milá panenka.

Kolíne, Kolíne,
nejsi hoden státi,
nejedna matička
pro tě syna ztratí.

Matička, synáčka, 
sestřička, bratříčka
a milá milého
sokola sivého.

Belegrad, Belegrad,
turecké pomezí,
ej nejednéj mamičky
synáček tam leží.
 
Ej, která má mamička
Na vojně synečka,
nech sa ona podívá
zrána do słúnečka.
 
Je-li tak červené,
bude porúbaný
a je-li zatměłé,
bude pochovaný.

Na trávníčku na zeleném
u studénky u kamenej
stojí tam kůň ryzovraný
na něm šohaj porúbaný.

Došla k němu jeho máti,
počala ho naříkati:
Můj synáčku přemilený,
pověz ty mně, co ťa bolí.

Hłavička mňa tuze bolí,
tá sa jakživ nezahojí.
Má mamičko přemilená,
to mi vojna porobiła.

Žałovał sa pták ptákovi,
krahuleček jastřabovi.

Krahułečku, pěkný ptáčku,
nerob hnízda při chodníčku.

Že mu mładé vyhubili
a samičku połapili.

Rob hnízdečko při dolině,
při zelenéj bukovině.

Tam sedłáček nedojede,
tobě mładých nevybere.

Komáři se ženili,
trošky vína něměli.

Přiletěł tam słaviček,
přineš vina židliček.

Komáři se opili,
ež komára zabili.

Komár leži v komoře,
muška płače na dvoře.

Něpłač, muško, co ti je?
Ešče komár ožije.

Muzikanti co děláte,
aj, máte husle, a nehráte!

Zahréte mně na cimbále,
at' moja milá veselá je.

Zahréte mně na husličky,
a rozveselte ty dróžičky.

Zahréte mně na tó basu,
a rozveselte všecku chasu.

Zahréte mně všeci spolu,
a vyprovod'te mě až domu.

Stójí Jano při potoce, eja hoj!
umývá si z krvi ruce, Bože mój!

Co's Janíčku, co's porobił, eja hoj!
co's Janíčku, co's porobił,
že si's ruce zakrvavił, Bože mój!

Postříláł sem hołubičku, eja hoj!
postříláł sem hołubičku,
co sedała v okénečku, Bože mój!

Ve dně v noci vrkútała, eja hoj!
ve dně v noci vrkútała,
mně smutnému spat nedała, Bože mój!

Nebyła to hołubička, eja hoj!
nebyła to hołubička,
než to była frajírečka, Bože mój!

Jeď ty, Jano, v čiré pole, eja hoj!
jeď ty, Jano, v čiré pole,
co tam vidíš všecko tvoje, Bože mój!

Viďél on tam dvě horičky, eja hoj!
viďél on tam dvě horičky,
a to były šibeničky, Bože mój!

Ked zme šli na hody
było nás jedenást,
ej bylo nás jedenást.
ked zme išli z hodů,
chybovał jeden z nás.

Počkajte, postojte
v téj Nytranskéj seči,
nech sa spočítáme,
zme-li tady všecí.

Nený tu jedného
kamaráda mého,
leží na chotári, 
šabla vedle neho.

Kamarády moji,
tu mňa nenechajte,
mojú ostrú šablú
hrob mne vykopajte.

Mojíma dukáty
mne ho vykládajte,
moju galánečku
na pohreb volajte.

Zadała máti, zadała céru
daleko od sebe,
zakázała jí, přikázała jí:
Nechoď, céro, ke mně.

Vyjde maměnka: Co to za ptáčka?
Tak vesele zpívá,
jak zpívávała má céra miłá
dyž doma bývała.

Já se uděłám ptáčkem jeřabým,
poletím k maměnce,
a sednu si tam na zahrádečku
na bíłú leluju.

Ej kšohej, kšohej, ptáčku jeřabý,
nełámaj leluje,
jak mně ju złomíš a nedołomíš,
ona mně uvadne.

Dobře vám było, maměnko miłá,
leluju saditi,
ale mně je zle, maměnko miłá,
ze złým mužem byti.

Nechoď, céro má, nechoď má céro,
křivdu žalovati,
dyž si to chtěła, to si se, céro,
měła nevdávati.

Nepřišła sem já maměnko miłá,
leluje łámati,
ale se přišla, maměnko miłá,
sobě stěžovati.