Jarní paprsky (Frühlingsstrahlen)

To není ještě jaro celé, spíš jeho tucha,
na vrbě pohnula se stmělé sněť suchá[.]
Cos jako hudba vzduchem táhne šum ptačích křídel,
jak zplna když se do strun sáhne, ruch zřídel.
Bříz kadeře se uklánějí a hnízda stará
v červánkách rozkoší se chvějí, sny jara!
 
Toť advent přírody, den svátku, pryč z duše mraky!
Tvá vesna srdce příjde v krátku, věř taky!
O této chvíle užij slavné, pij mír a něhu,
ať mdloba padne křivdy dávné, rmut sněhu!
Ať radost se jen rozveselí v tvém celém nitru,
bud’ skřivan, který jásá v poli vstříc jitru!

Das ist noch nicht des Lenzes Fülle, wohl nur sein Flüstern,
Auf grauer Weid wie reckt sichs stille und lüstern!
Es klingt wie süsse Melodeien, die rauschend schwellen,
Es springen Kinder froh in Freien die Quellen.
Und in den Birken zittert's leise wie erstes Keimen,
Abendroth scheint in süssen Wonnen zu träumen!
 
O Advent der Natur, der Auen, geh' auf o Seele
Und dich den Wonnen die zu schauen, vermähle!
Berausche dich in diesem Werden an Ruh und Frieden
Vom Harme frei, der dir auf Erden beschieden!
O juble auf verlassenes Herz erlöst von Sorgen,
So wie die Lerche grüsst im Felde den Morgen!

Já tichou nocí bloudím sám
a k luně zřím i ku hvězdám,
jež z oblaků se tajně noří.
Zde onde v temný dol
svůj slavík zalká bol,
a vše se v ticha ztrácí moři.
 
O čaroplný noci zvuk:
to bystříny zní dálný hluk
a mračných stromů šumné chvění.
V ten boru tajný dech
můj splývá bludný vzdech
jak duma zaniklého snění.

Ich wandre durch die stille Nacht,
Da schleicht der Mond so heimlich sacht
Oft aus der dunklen Wolkenhülle,
Und hin und her im Tal,
Erwacht die Nachtigall
Dann wieder alles grau und stille.

O wunderbarer Nachtgesang,
Von fern im Land der Ströme Gang,
Leis Schauern in den dunklen Bäumen --
Wirr'st die Gedanken mir,
Mein irres Singen hier 
Ist wie ein Rufen nur aus Träumen.

Neskropíli pláčem
hrob můj dívčin hled,
však jej rosnou vláhou
svlaží máje květ.
 
Nestavíli poutník
při něm chvatný krok,
sešle naň svit luny
mdlý své záře tok.
 
Nepomníli nikdo,
že jsem byl kdy živ,
stín to řekne háje,
žírná setba niv.
 
Luny svit, stín háje,
kvítků vábný pel
s láskou pomní toho,
jenž jim lásku pěl.

Weint auch einst kein Liebchen
Tränen auf mein Grab,
Träufeln doch die Blumen
Milden Tau hinab;

Weilt an ihm kein Wandrer
Im Vorüberlauf,
Blickt auf seiner Reise
Doch der Mond darauf.

Denkt auf diesen Fluren
Bald kein Erdner mein,
Denkt doch mein die Aue
Und der stille Hain.

Blumen, Hain und Aue,
Stern und Mondenlicht,
Die ich sang, vergessen
Ihres Sängers nicht.

Zda znáš ten kraj, kde citron rozkvítá
a v temném loubí oranž prosvítá,
kde vánek jemný s modré vý se dchne,
kde klid ná myrta, laur se vzhůru pne,
ó zda jej znáš?
V ten sad, v ten sad,
tam chtěla bych, milen če můj, se brat.
 
Zda znáš ten dům, kdo sloupy nesou krov,
kde září síň a z komnat třpytí kov,
a sochy z mramoru zří na mne kol:
rci, jaký, dítě mé, tě schvátil bol?
Ó zda jej znáš?
V ten hrad, v ten hrad,
tam chtěla bych, ochranče můj, se brat.
 
Zda znáš ten vrch a stezku oblačnou?
Tu soumar svou si cestu hledá mhou,
a v slujích dlí ten draků starý rod,
tu skály spád a přes něj spousta vod:
Ó zda jej znáš?
V ten chlad, v ten chlad,
tam chtěla bych, můj otče, v pout' se brat.

Kennst du das Land? wo die Citronen blühn,
Im dunkeln Laub die Gold-Orangen glühn,
Ein sanfter Wind vom blauen Himmel weht, 
Die Myrte still und hoch der Lorbeer steht,
Kennst du es wohl?
                   Dahin! Dahin
Möcht' ich mit dir, o mein Geliebter, ziehn.

Kennst du das Haus? Auf Säulen ruht sein Dach,
Es glänzt der Saal, es schimmert das Gemach,
Und Marmorbilder stehn und sehn mich an:
Was hat man Dir, du armes Kind, gethan?
Kennst du es wohl? 
                   Dahin! Dahin
Möcht' ich mit dir, o mein Beschützer, ziehn.

Kennst du den Berg und seinen Wolkensteg?
Das Maulthier sucht im Nebel seinen Weg;
In Höhlen wohnt der Drachen alte Brut;
Es stürzt der Fels und über ihn die Flut.
Kennst du ihn wohl?
                    Dahin! Dahin
Geht unser Weg! o Vater, laß uns ziehn!

Ten starý strom to není již,
co stál tu v dobách dávných,
na nějž jsem se vznesl ve květnou výš
nad obzor krajů těch vábných.

Ten strom to není již,
jenž s návrší v dol šuměl báje,
když jel jsem v noci od milé
v ňadrech blaha ráje.

 ... 

Ten strom to ještě, dol i háj,
ten svět nemá ni vrásky,
tvé ale stáří nezná máj,
to tam jaro naší lásky.

Das ist der alte Baum nicht mehr,
Der damals hier gestanden,
Auf dem ich gesessen im Blütenmeer
Über den sonnigen Landen.

Das ist der Wald nicht mehr, der sacht
Vom Berge rauschte nieder,
Wenn ich vom Liebchen ritt bei Nacht,
Das Herz voll neuer Lieder.

 ... 

Es ist der Baum noch, Tal und Wald,
Die Welt ist jung geblieben,
Du aber wurdest seitdem alt,
Vorbei ist das schöne Lieben.

Der See ruht tief im blauen Traum
Von Wasserblumen zugedeckt;
Ihr Vöglein hoch im Eichenbaum,
Daß ihr mir nicht den Schläfer weckt!

Doch leise weht das Schilf und wiegt 
Das Haupt mit leichtem Sinn;
Ein blauer Falter aber fliegt
Darüber einsam hin!

Tam v hloubi tůň svůj dříme sen,
ji závoj skrývá vodních řas:
ty ptáčku tam, o tich buď jen,
ať nevzbudíš mi spáče v ráz.
 
Však rákos v tichý dá se ples,
jak zval by k dětským hrám,
nad modrou tůň se motýl vznes
a v blankyt pluje sám.

Die Weiden vor dem Ostthor stehn
Mit Zweigen hoch und dicht.
„O lass dich dort, mein Liebchen, sehn,
Ich komm' im Abendlicht.“
Schon zeiget sich der Abendstern,
Schon sieht man sich die Weiden
Mit seinem Schein bekleiden,
Sie aber bleibt noch fern!

 ... 

Tam před branou, kde větřík hrá
si s olší v každý čas,
O přijď tam, draha milko má,
až luny vzejde jas.
Již měsíc vyšel z pod oblak,
mdlý svit se volši vtírá,
ruch všechen vůkol zmírá:
ji marně však můj hledá zrak.

Es rauschte leise in den Bäumen,
Ich hörte nur der Ströme Lauf,
Und Berg und Gründe, wie aus Träumen,
Sie sahn so fremd zu mir herauf.
 
Drin aber in der stillen Halle
Ruht' Sang und Plaudern müde aus,
Es schliefen meine Lieben alle,
Kaum wieder kannt ich nun mein Haus.
 
Mir war's, als lägen sie zur Stunde
Gestorben, bleich im Mondenschein,
Und schauernd in der weiten Runde
Fühlt ich auf einmal mich allein.
 
So blickt in Meeres öden Reichen
Ein Schiffer einsam himmelan -
O Herr, wenn einst die Ufer weichen,
Sei gnädig du dem Steuermann! 

Jak v pokraji stál bych žití,
z háje tak zírám v dál,
kde v stříbrných vod lesklou síti,
se kraj plný vábů spjal.

Tu s výše zvonku se spouští,
stříbrný v údolí hlas,
až srna se zachví v houští,
však klidně dál dříme zas.

A bor svoji korunu sklání,
jak sen by tu dýchl v háj,
světa Pán dlí nad tichou strání
a v dálný žehná kraj,
sám Pán dlí nad tichou strání
a v dálný žehná kraj.

Der Frühling kam, der Frühling rief
Vom Berg und Thal herunter:
Wär' euer Schlaf auch noch so tief,
Ihr Schläfer werdet munter.
 
Da regten tausend Keime sich
Und wurden stark und stärker
Und dehnten sich und streckten sich
Und sprengten ihre Ketten.
 
Da traten Blätter zart und weich
Aus kleinen braunen Wiegen
Nun schüchtern an den starken Zweig
Sich innig anzuschmiegen,
 
Da sprang Schneeglöckchen pfeilgeschwind
Aus seinem grünen Bette,
Da glaubte schon das schöne Kind,
Dass es verschlafen hätte.
 
Da wurden auch die Veilchen wach,
Die tief im Grase wohnen,
Und bunte Primeln folgten nach
Und weisse Anemonen.
 
Da fing mein Herz zu klopfen an
So schmerzlich so bange,
Ein Strom von bittern Thränen rann
Heiss über meine Wangen,
 
Der Lieben hab ich still gedacht,
Die grüne Hügel decken
Und die der Lenz mit seiner Macht
Nicht kann vom Schlaf erwecken.

Když zavítala vesna zas,
ta píseň krajem zněla:
Vy co tu spíte dráhný čas,
se k žití zbud'te zcela.

Hned tisíc poupat povstalo
ze podzemní své skrýše
a každé poupě vzrůstalo,
co dříve spalo tiše.

Tu lístek každý mlad'ounký
se k silné větvi pojí,
je ještě sláb a hebounký,
že býti sám se bojí;

i sněženky též hlavinka
se náhle zjeví milá,
a lituje ta chudinka,
že příliš dlouho snila.

A fialek se zjeví roj
a květů jiných zvonky,
i prvosenek četny voj,
i bílé anemonky.

Však v moje srdce tlukoucí 
se tajně smutek v krádá,
a v oku slza horoucí 
se k slze opět střádá,

tot' upomínka na milé,
co mysl moji trudí,
ty, které jaro přibylé
víc ze sna neprobudí.

Durch die wolkige Maiennacht
Geht ein leises Schallen,
Wie im Wald die Tropfen sacht 
Auf die Blätter fallen.

Welch' ein ahnungsreicher Duft
Quillt aus allen Bäumen!
Dunkel webt es in der Luft
Wie von Zukunftsträumen.

Da im Hauch der auf mich weht,
Dehnt sich all' mein Wesen,
Und die müde Seele trinkt
Schauerndes Genesen:

Müde Seele, hoffe nur,
Morgen kommt die Sonne,
Und du blühst mit Wald und Feld
Hell in Frühlingswonne!

V poklid noci májové
tichý zvuk se vkrádá,
jako krůpěj rosné mhy
v lesní list kdy spadá.

Vůně dýše v celý háj
tajných bájí zvěsti,
v temné klenbě sosen tam
snad mé dříme štěsti.

A ta vůně v nirtu mém
naděj novou vznítí,
duch můj slastným doufá snem
číši lásky píti.

Doufej, duše, doufej zas,
máj se k tobě vrátí,
záhy spatríš v jasný den
slunce žárem pláti.

War eine kleine Bauerndirn,
die wollte melken gehn,
trug einen breiten Strohhut,
doch keine Toffelchen.
Wie kannst du kleine Bauerndirn
allein zum Melken gehn?

Trug einem leichten Strohhut,
trug eine shcwere Tracht,
doch wenn sie hin zum Melken ging,
so ging sie hin und lacht!
Ach du kleine Bauerndirn,
wie schwer ist deine Tracht.

O ja du kleine Bauerndirn,
komm, stütze dich auf mich,
trotz deiner schweren Trage,
trag ich auf Händen dich.
Und wär' der ganze Weg ein Stein,
ich trüg' auf Händen dich.

Šla kdysi mladá dívčina,
šla dojit v jarní den,
má věru pěkný klobouček,
však bosou nožku jen.
Což sama, mladá dívčino,
jdeš dojit v jarní den?

Má ovšem lehký klobouček,
však velkou nese tíž,
přec, jdeli dojit v jarní den,
tu jen se smát ji zříš.
Ach ty malá dívčino,
jak velká je tvá tíž!

Jen se má zlatá dívčino,
jen stul se ke mně blíž,
rád na svých loktech povznesu
tě v jasnou ráje říš.
Byt' cesta byla plna skal,
tě povznesu v ráje říš.

Nun mach' mir nicht das Herz so schwer 
Und lach' einmal und freu' dich sehr,
Am Himmel schon die Lerche schlägt, 
Im Holz die Nachtigall. 

Was starr'st du in die Abendgluth? 
Die Blumen duften in dem Gras!
Der Vogel singt aus Übermuth,
Und du bist still und blaß.

O nebud' déle smutna tak
a zasměj se a zjasni zrak,
svou píseň pěje skřivan zas 
i slavík v jarní čas.

Proč v západ růžný teskně zříš?
Hle vůni dýše celý svět,
vše vůkol slastí jásá již,
tvůj ret jen tich a bled.

Wenn Abends roth die Wolken zieh'n,
So denk ich deiner treu!
Es zog vorbei das ganze Heer,
Und du warst auch dabei.

Und wenn vom Baum die Blätter fall'n,
So denk ich deiner treu, 
Es fiel so mancher brave Bursch,
Und du warst auch dabei.

Dann setz' ich mich so traurig hin, 
Und denke deiner treu.
Ich ess' allein mein Abendbrot 
Und du bist nicht dabei.

Když mraky bouřné táhnou kol,
těch dávných toužim chvil:
kdys táhl zástup vojska tu,
a ty v něm též jsi byl.

Kdy s větví v trávu spadá list,
těch dávných toužim chvil:
tak mnohý hoch tam mrtev kles 
a tys v jich počtu byl.

Pak smutně sednu ke krbu,
těch dávných toužim chvil,
chléb hořký smáčím slzou svou,
o kéz bys u mne byl!

Die Thüren auf! und lasst herein
Der Lüfte süss Gewimmel,
Herein den warmen Sonnenschein,
Herein den ganzen Himmel.

Vom Berge ist durch Feld und Wald
Der hohe Ruf erklungen,
Und zauberkräftig kam ihm bald
Der Frühling nachgesprungen.

Er sang die öden Fluren an:
Wie schwellen schon die Saaten,
Er rief durch Wald und Wiesenplan
Und alles will gerathen.

Doch mit den besten Gaben
Ist meinem Lieb begegnet
Und hat es an die Stirn geküsst
Und hat es still gesegnet.

Schon reden aller Orten laut
Die Lieder und die Winde
Von dir du holde junge Braut,
Vom wonnigen Maienkinde.

Již vzhůru mříž, at' vstoupí k nám 
dech vánku jemnně hravý,
svit slunka vábí k bujným hrám,
a k lásce obzor smavý.

S hor zavzněl náhle mocný hlas,
jenž lesům velel, stráním,
a plnou náruč vábných krás,
hned jaro nese za ním.

A jeho úsměv, jeho ples 
nám nové stvořil světy,
a v luh i bor a v stráň i les,
on vkouzlil steré květy.

Však nejkrásnější dalo vděk
přec jaro dívce mojí,
jí vtisklo v elo polibek
a v náruč spjalo svoji.

H ned celý svět ten zázrak zná,
jím šumí bory, háje,
že od té chvíle, dívko má,,
jsi nejkrasší dítě máje.